Všichni ti říkají, abys ho už nechala jít,
abys ho pustila konečně z hlavy,
abys zapomněla a nevracela se zpět.

Sama moc dobře ale víš, že to prostě nejde. Nelze jen tak někoho vymazat. Někoho, kdo pro tebe tolik znamenal. Někoho, ke komu toho tolik cítíš. Skoro jako kdyby byl svým způsobem stále součástí tvého nitra. A to tě moc bolí, protože víš, že už ti nestojí po boku.

Nelze z okamžiku na okamžik vymazat něco nebo někoho, kdo je pro tebe důležitý, přestože není již nadále součástí tvého života.

Co však udělat lze,
je přijmout, co se stalo,
i s veškerým smutkem,
který to nyní obnáší.

Prožít si tento smutek a pak, až nastane chvíle, kdy budeš připravená, velmi pomalu a trpělivě začít tvořit novou budoucnost. Krok za krokem.

Tehdy, když si uvědomíš, že tě nevyléčí stále jen stát na místě a prodírat se vzpomínkami, věcmi, které ti ho připomínají, hudbou, kterou s ním máš spojenou. Nezlob se na sebe, že to děláš, je to normální. Ale nebraň se, až ti hlas uvnitř poví, že je na čase se posunout.

Bude to tehdy, až si uvědomíš, že ta bolest prostě jen tak neodejde, ale že to neznamená, že jsi taky úplně bezmocná. Možná tě to bude ještě nějaký čas trápit, ale už teď můžeš začít budovat nový život.

Můžeš plakat, můžeš se občas uzavřít do samoty a být jen se svými pocity. Nemusíš se nutit do toho, aby tě to vše náhle pustilo. Nemusíš se tvářit, že je všechno v pořádku.

Přesto… Dříve nebo později nadejde čas se zamyslet nad tím, co budeš dělat dál. Kdy jindy se zamyslet nad tím, jaký život si chceš vytvořit, než tehdy, kdy máš pocit, že už není co víc ztratit?

Právě v takovém okamžiku se nejsnadněji vykročí z vlastního pohodlí a bezpečí. Právě tehdy můžeš udělat něco nevídaného. Splnit si velký sen nebo zkusit něco, k čemu ses dříve neodhodlala.

Přijmi svoji bolest a netlač na sebe.
Nebuď na sebe zbytečně přísná.
Nezapomeň ale, že máš svůj život ve svých rukou.