Před tebou jsem trávila dlouhé, nejspíš až moc dlouhé, týdny a měsíce s chlapem, kterého jsem měla opravdu ráda, ale vyklubalo se z něj další kruté zklamání. Před tím jsem dlouho tvrdla s jedním, který otevřeně přiznal, že vztah nechce, ale já přesvědčovala sama sebe, že on je ten pravý. Ten předchozí mě podváděl. Ten před ním byla moje první velká láska a trvalo mi dlouho, než jsem se s tím srovnala.

Copak se mnou bylo něco špatně? Nemohla jsem uvěřit, že každý mužský, na kterého jsem narazila, byl taková katastrofa. Jakoby mi to nebylo prostě souzeno. Nejdřív jsem měla tendenci to vše co nejrychleji vyřešit. Lovila jsem v knížkách o psychologii a hledala důvody, pro které jsem třeba mohla hledat toxické partnery. Nebo jsem se uvrhla k horoskopům a astrologii. Ani jedno nepomohlo. Tak jsem si řekla, že budu prostě sama.

Ale pak jsi se zjevil ty.

S tím svým nenahraditelným úsměvem, charisma a humorem, kterým jsi dostával všechny kolem sebe. Popravdě jsi mě ale děsil. Děsilo mě, jak mě přitahuješ. Bála jsem se každého tvého dalšího kroku, protože už jsem se naučila, že by to mohlo snadno vést ke zklamání, k bolesti. Ale ta pořád a pořád nepřicházela.

Čím více času jsme spolu trávili, tím více podobností jsme mezi sebou nacházeli. Dokonce i u těch nejmenších detailů. Bylo to vážně strašidelné. Občas mi přišlo, jako bys to dělal schválně. Jako kdybys mě dlouhou dobu sledoval a pak prostě začal kopírovat. Ale to je samozřejmě nesmysl. Prostě na sebe narazili dva podobní lidé, kteří do sebe tak nějak „zapadli“ a udělali skvělou dvojku.

Zamilovala jsem se do toho, jak jsme si dokázali jen tak lehnout do trávy, dívat se spolu na oblohu a celé hodiny si povídat, dokud jsme nebyli unavení nebo zmrzlí. Chodili jsme spolu na procházky, diskutovali o životě, drželi se za ruce a smáli se spolu. Jen to, jak jsme společně šli nakoupit a tys mě u toho občas objal kolem pasu nebo pohladil po vlasech, udělalo z tak obyčejné činnosti nevšední zážitek.

Viděl jsi mě ráno nenamalovanou a rozcuchanou a přišlo ti to roztomilé. Viděl jsi mě přiopitou po pár drincích, protože toho prostě moc nevydržím, ale nevadilo ti to a cestou domů jsi mě na ulici objímal, abych při chůzi neuklouzla na náledí. Zažil jsi mě naštvanou a rozmrzelou, když jsem se chovala panovačně a byla zbytečně nepříjemná, zažil jsi mě ve chvílích, za které se stydím a omlouvám se.

I tak tu se mnou ale pořád jsi a říkáš, že to je v pohodě, že to dokážeš zvládnout. Máš něco, co všem těm ostatním chlapským, které znám, chybí. Totiž sílu v takových chvílích ustát mé emocionální výkyvy a nepřestat mě mít rád takovou, jaká jsem, a i když jsem k nevydržení, přitáhnout si mě k sobě a dát mi ten nejláskyplnější polibek.

Jsi neuvěřitelný člověk. Už jsem ani nedoufala, že někoho takového poznám. Nevím, co ukrývá budoucnost, a ze zkušenosti se toho trochu bojím, ale ty se mi snažíš dávat najevo, že věříš v budoucnost společnou… Což mě dělá šťastnou. Doufám, že někoho jako ty už neztratím.