(Všechny) Myšlenky Láska a vztahy Rozchody

Rozchod je bolestivé rozhodnutí, někdy je ale správné

Všechno je skvělé a jsme strašně šťastní. Naplno si užíváme každé chvilky, kdy jsme spolu, a když spolu náhodou zrovna nejsme, tak si moc chybíme. Píšeme si a netrpělivě čekáme, kdy přijde další odpověď. Myslíme na toho druhého před spaním, po probuzení, vlastně o každém volném momentu. Všechno to vypadá jako nějaká pohádka, dokud se to nestane.

Najednou je něco jinak. Něco se změnilo. Jakoby se někde po cestě cosi vytratilo a nemohli jsme to nalézt. Už se na každé další naše setkání netěšíme, četnost zpráv, které si navzájem posíláme, se výrazně zúžilo a na odpovědi se vlastně už ani tolik netěšíme. Nadšení – to je asi to správné slovo. To nadšení zmizelo.

Možná si oba teď říkáme: „Kdo vlastně jsem?“ A možná se také ptáme „Kdo je vlastně ten druhý?

Takové věci se dějí a nelze se jim vyhnout. Přihodí se to každému alespoň jednou v životě, spíš možná i vícekrát. Jsme žijící bytosti, dýcháme, vyvíjíme se a rosteme jako osobnosti tím, jak cestujeme naším životem. Naše názory se vyvíjí, stejně tak i vnitřní hodnoty a priority.

Jedna z nejhodnotnějších věcí, jaké vám vztah s jiným člověkem může přinést, je bezpochyby inspirace, lekce, poučení. Díky tomu, že si s někým prohlubujeme vztah, vnímáme se v jakémsi odrazu. Vidíme lépe své síly a přednosti, stejně tak ale lépe zachytáváme své slabiny a nedostatky. A jsme-li schopní to správně uchopit, vztah jednoznačně může být rozbuškou našeho velmi rychlého růstu.

Někdy se ale prostě tak stane, že jsme dorostli do určité chvíle, kdy nám vztah s daným člověkem již nedává to co dříve. Inspirace jakoby se vytratila. Chuť pokračovat životem s daným člověkem jakoby vybledla. A štěstí, které jsme dříve zažívali, to už je ta tam.

Měli bychom si v takové situaci uvědomit, že je to normální. Může to být bolestivé. Může to být matoucí. Třeba si ani nejsme jistí, jestli je rozchod to pravé rozhodnutí. Napadají nás myšlenky jako například, že jsme jednoduše zmatení a potřebujeme si to promyslet, přece bychom toho dříve či později litovali, nebo ne? Co když už takového člověka nenajdeme?

Dříve či později ale přijdeme na jednu věc.

Buď jsme pro něco ohromně nadšení… nebo to do našeho života nepatří.

Černá nebo bílá. Bohužel kompromis tu není možný. Jakmile nad něčím přemýšlíte a zvažujete a slyšíte své vlastní pochyby, měli byste důvěřovat svému vnitřnímu pocitu. Jakmile vás totiž myšlenka na toho druhého nenaplňuje zvláštní velice pozitivní emocí, nadšením, nadějí, pak je něco špatně. Copak je život od toho, abychom se usadili s něčím průměrným?

Ovšemže ne. Jsme tu proto, abychom z života vymačkali maximum a byli naprosto šťastní a extatičtí.

Pokud bychom se rozhodli usadit se s něčím, z čeho nám nebuší srdce jako o závod, pak by to bylo pouze racionální rozhodnutí. Rozhodnutí na základě rozumu. A do vztahů, tedy přinejmenším zásadních otázek ohledně vašeho vztahu, by rozum neměl tolik mluvit.

Přesně proto se nesmíme bát. Bude to bolet. Způsobíme utrpení, to je jisté. Sobě i druhému. Ale je to něco, co je třeba udělat… a to co nejdříve. Protože čím déle to budeme protahovat, tím to bude horší. A tím těžší bude to i celé ukončit.

Seberme odvahu, udělejme to, co je správné. Čím dříve se posuneme, tím dříve také dále vyrosteme jako osobnosti. Je třeba být k sobě upřímní, alespoň protentokrát. Nadešel čas.

Zanech komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*